Existuje staré japonské rčení, které říká:
„Ostří meče odráží ostří mysli.“
Samurajové věděli, že jejich síla neleží jen v oceli, kterou drželi v rukou, ale především v klidu, který dokázali udržet uvnitř sebe. Šlo o disciplínu — tichou, nenápadnou, ale neochvějnou.
Dnes už nikdo z nás nenosí zbroj a většina našich bojů probíhá zcela jinde. A přesto je disciplína tím, co nás může přivézt blíž k sobě, našim cílům i klidu, po kterém tolik toužíme. Moderní svět nás neustále rozptyluje. Nutí nás být rychlí, reagovat, přepínat. Ale disciplína není o rychlosti.
Je o vědomém kroku vpřed, i když se zrovna nechce.
Samurajové používali pojem shugyō — stav dlouhodobého tréninku. Nebyl to cíl, ale cesta. Každodenní, trpělivé kultivování toho, co je pro člověka důležité. Učení se překonávat sebe, ne svět.
V moderním životě může mít shugyō podobu:
-
vstát o pár minut dřív a narovnat si myšlenky,
-
dokončit něco, co jsme slíbili sami sobě,
-
odmítnout chaos a dát přednost jednoduchosti,
-
udělat jediný malý krok, když máme pocit, že nezvládáme ani jeden velký.
Disciplína není tvrdost.
Je to laskavý rámec, který nás drží, když se svět pohybuje příliš rychle.
Je to kotva, ke které se vracíme, když ztrácíme směr.
Samurajské meče se brousily pomalu. Vrstvu po vrstvě. Tah za tahem.
Stejně tak se brousí i naše mysl. Ne během jednoho dne. Ale v malých činech, které se opakují, dokud se nestanou součástí nás.
A právě tady se disciplína stává svobodou.
Ne omezením. Ne povinností.
Ale možností být člověkem, kterým chceme být — každý den o trochu víc.
A tak, stejně jako samuraj přejížděl prsty po ostří, aby pocítil jeho sílu i křehkost, můžeme i my každý den zlehka přejít prsty po své cestě.
Neptat se, jak daleko jsme došli, ale jakým směrem jdeme.
Disciplína není boj. Je to dialog.
Mezi tím, kým jsme dnes — a kým bychom mohli být zítra.
počet komentářů: 0