Jsou období, kdy se člověk nepohybuje vpřed proto, že by nevěděl kam, ale proto, že se v něm nic nehýbe. Motivace nepřichází, vize se nerozsvěcí a představa cíle zůstává vzdálená a mlhavá. Nejde o lenost ani o slabost, spíš o ticho, které se rozhostí uvnitř, když všechny obvyklé podněty umlknou. V takových dnech se snadno začne pochybovat, zda má smysl pokračovat, zda to, co bylo jednou zvoleno, nebylo jen dočasným vzepětím, které už vyprchalo.
Právě tady se ale ukazuje rozdíl mezi motivací a disciplínou. Motivace je proměnlivá, reaguje na okolnosti, na náladu, na úspěch i na uznání. Je hlasitá, když se daří, a tichá, když se nedaří. Disciplína naproti tomu nevzniká z emocí, ale z rozhodnutí, které bylo učiněno dříve, v době, kdy byl pohled jasnější. Nevyžaduje nadšení ani víru v okamžitý výsledek, stačí jí vědomí směru a ochota se od něj neodchýlit.
Často se o disciplíně mluví jako o tvrdosti, o vnitřním tlaku, který člověka nutí pokračovat navzdory vyčerpání. Ve skutečnosti však bývá mnohem klidnější. Nemá v sobě agresi ani potřebu dokazovat cokoliv světu. Je to spíš tiché setrvání, věrnost sobě samému ve chvílích, kdy by bylo jednodušší odvrátit se a hledat rozptýlení jinde. Disciplína bez motivace nevypadá hrdinsky a nepřináší pocit vítězství, často není vidět ani cítit. Projevuje se v drobných, téměř neviditelných krocích, které nemají ambici změnit vše, ale udržet kontinuitu.
V těchto dnech nejde o výkon, ale o přítomnost. O to vstát a udělat jednu věc, ne proto, že by přinášela radost, ale proto, že je součástí řádu, který byl přijat. Nejde o tempo ani o pokrok, ale o to neztratit vztah s vlastním rozhodnutím. Motivace se vždy ptá, co z toho bude, kam to povede a jaký to bude mít smysl. Disciplína se ptá jinak: kým zůstanu, pokud dnes nic nepřijde zpět.
Vnitřní řád se neudržuje v obdobích, kdy se daří a všechno zapadá na své místo. Skutečně se formuje tehdy, když se nic neděje, když není odměna, potvrzení ani jasný výsledek. Právě tehdy vzniká klid, který není únikem, ale důsledkem stability. Klid, který nestojí na splnění cíle, ale na tom, že člověk neustoupil ze směru, i když k tomu měl všechny důvody.
Disciplína bez motivace není o síle v běžném slova smyslu. Je spíš o nepřerušení vztahu se sebou samým, o ochotě zůstat, i když by bylo možné odejít. Když pak přijde další den, člověk si často ani neuvědomí, že právě tato tichá vytrvalost ho posunula dál. Ne proto, že by bojoval, ale proto, že nezmizel.
A někdy je právě tohle jediná věc, která je skutečně potřeba.