Každý člověk v sobě někdy pocítil tichou touhu něco změnit. Začít nový projekt, začít cvičit, začít tvořit, začít žít jinak než doposud. Ta myšlenka se objeví často nenápadně, někdy večer v tichu, jindy ve chvíli, kdy člověk cítí, že život plyne rychleji, než by chtěl. V tu chvíli se zdá všechno jasné. Zdá se, že první krok je na dosah. Přesto se většina lidí nikdy nepohne. Myšlenka zůstane jen myšlenkou a život pokračuje ve stejných kolejích jako předtím.
Jedním z hlavních důvodů je strach. Ne ten dramatický strach, který člověk cítí v nebezpečné situaci, ale tichý, nenápadný strach, který se skrývá v hlavě. Strach z neúspěchu, strach z posměchu, strach z toho, že se člověk ukáže světu a zjistí, že není tak dobrý, jak doufal. Tento strach dokáže být velmi přesvědčivý. Dokáže člověku vysvětlit, proč ještě není správný čas, proč je lepší počkat, proč je rozumnější zůstat tam, kde je všechno známé a bezpečné.
Dalším důvodem je touha po jistotě. Lidé mají přirozenou potřebu cítit kontrolu nad svým životem, a proto často čekají na dokonalý okamžik, kdy budou mít všechny odpovědi, všechny prostředky a všechny okolnosti na své straně. Jenže takový okamžik téměř nikdy nepřijde. Život je ze své podstaty nejistý a každá cesta, která stojí za to, začíná krokem do neznáma. Člověk, který čeká na jistotu, tak často čeká celý život.
Velkou roli hraje také pohodlí. Moderní svět je nastaven tak, aby bylo snadné zůstat tam, kde jsme. Zábava je na dosah ruky, informace přicházejí bez námahy a každodenní rutina vytváří pocit stability. V takovém prostředí není těžké odkládat rozhodnutí na zítřek. A zítřek se pak nenápadně mění v týdny, měsíce a roky. Člověk má pocit, že ještě není pozdě začít, a právě proto nezačne nikdy.
Dalším neviditelným problémem je srovnávání s ostatními. Lidé dnes vidí výsledky práce jiných, aniž by viděli jejich začátky. Vidí úspěch, zkušenost a jistotu, ale nevidí roky pochybností, chyb a pomalého růstu. Když se pak člověk porovnává s někým, kdo je o mnoho kroků dál, může snadno získat pocit, že na začátku nemá smysl vůbec stát. Ve skutečnosti však každý příběh začíná stejně – prvním nejistým krokem.
Existuje však ještě jeden hlubší důvod. Začít znamená převzít odpovědnost za vlastní život. Znamená přestat hledat výmluvy v okolnostech, v nedostatku času nebo v názorech druhých lidí. Znamená připustit, že směr života je do značné míry v našich rukou. A právě tato odpovědnost může být pro mnoho lidí nepříjemná, protože je jednodušší věřit, že věci nejdou změnit, než přijmout, že změna je možná, ale vyžaduje odvahu.
Paradoxem je, že začít bývá často mnohem jednodušší, než si lidé představují. Nejde o velké dramatické rozhodnutí ani o dokonalý plán. Začít znamená udělat malý krok. Udělat něco, co člověk dlouho odkládal, i když to nebude dokonalé. První krok nemusí být velký, ale musí být skutečný. Jakmile se člověk pohne, začne se měnit i jeho pohled na vlastní možnosti.
Historie i každodenní život ukazují, že lidé, kteří se odváží začít, nejsou nutně odvážnější nebo talentovanější než ostatní. Často jsou jen ochotni udělat krok v momentě, kdy ostatní ještě přemýšlejí. Rozdíl mezi těmi, kteří něco dokázali, a těmi, kteří o tom jen přemýšleli, není vždy v schopnostech, ale právě v tom prvním rozhodnutí.
Nakonec tedy nejde o otázku, zda má člověk dostatek času, schopností nebo podmínek. Jde o otázku, zda je ochoten udělat první krok i přesto, že nezná celý výsledek. Většina lidí čeká na jistotu, a proto nikdy nezačne. Ti, kteří se rozhodnou vykročit i v nejistotě, však často zjistí, že cesta se začíná ukazovat až ve chvíli, kdy po ní člověk opravdu začne kráčet.